"Někdy. Pokud se pamatuji, poprvé jsme spolu žili v Atlantidě, zhruba před patnácti tisíci lety. Míla byla kněžka a já její bratr, jeden z dvanácti správců této ostrovní říše. Scházeli jsme se za hradbami z bílých kamenů, kam obyčejní lidé nesměli, a nakonec jsme se vzali. Svatby sourozenců tehdy byly mezi vládnoucími běžné. Když pak Míla prorokovala potopení ostrova, nalodili jsme se na jednu ze tří lodí, které odpluly na pobřeží severní Afriky. Během dlouhé pouti, která skončila až v Egyptě, jsme spolu žili ještě několikrát. V severní Africe s námi žil i náš dnešní syn Miloš.
Ať už si pod osvícením či mystickým prozřením představíme cokoli, jistě jde o hlubokou existenciální zkušenost. Jak se žije člověku, který splývá s podstatou všehomíra?
Jako by měl dva životy. Zevní člověk ve mně se stará o běžné věci. Ví, že se musím napít, musím jíst, spát ... Ten vnitřní se zajímá o ducha a to převažuje. Dívám se jinak a vidím jinak. Když se podíváte na květinu před námi, vidíte, že je nádherná, žlutá, krásně upravená. Já si odmyslím jméno a tvar, zůstane jen božská podstata. Mezi mnou a květinou není rozdílu ...
Ideálem prý je dosáhnout osvobození od světských tužeb a závislostí. Zajímá vás ještě svět, ve kterém žijete?
Osvobození jsem nedosáhl, to přichází až nakonec. Jen poznání. A koloběh života se tím nezastaví. Když na jaře podetnete strom, už nemá kořeny, ale ještě kvete. Když zastavíte ventilátor, ještě se nějaký čas točí. Působí ještě setrvačnost, ulpívání ... Karma vašeho života. Máte tady ještě práci, musíte si všechno dožít. A správně dožít."
Na webové stránce http://www.jedinak.cz/stranky/txttomas.html najdete celý rozhovor.
Markétka