ZDROJ: http://eldar.cz/kangaroo/seminarky/krize.html
Přístupu Grofových a jejich spolupracovníků důvěřuju i na základě vlastních nebo přímo pozorovaných zážitků.
Z jedné alergické reakce jsem se spontánně dostal do stavu blízkému holotropnímu dýchání, při němž se mi vybavovaly vzpomínky mimo můj současný život.
V období, kdy jsem se považoval za relativně stabilního a silného jsem se rozhodl pro uskutečnění holotropního sezení. Jako průvodce se mi nabídla blízká kamarádka Barbora, která sice není psychologicky vzdělaná, ale dobře mě zná, je nesmírně vcítivá a ochotná sdílet podobný prožitek, což se ukázalo jako rozhodující.
Po několika minutách intenzivním dýchání jsem začal cítit "šimrání" energie různě po těle, postupně až v hlavě a měl jsem dojem, že brzy musím z hyperventilace omdlít. Dech však pokračoval dál svým vlastním tempem a já jsem se přehoupl "za" tuto hranici, která se ukázala být iluzorní. Nejdřív se uvolňovaly různé energie zablokované v těle -- třesem, křečemi, gradovaly, aby se následně úplně uvolnily, zvláště v nohou, které jsem měl vždycky hodně napjaté. Po čase jsem začal mít dojem, že jsem tlačen úzkým otvorem a potom jsem začal křičet. Znělo to jako křik malého dítěte, najednou jsem se cítil jako dítě, které se právě narodilo. Cítil jsem osamělost, bezmocnost a nějakou dobu bezbranně ležel na zemi. Má průvodkyně mě vzala do náruče, cítil jsem se malým dítětem, které je konejšeno a kterému se dostává lásky, zmizely všechny konkrétní osobnostní obsahy, byl jenom archetyp Matky a Dítěte. Tahle fáze mi dala jednoznačné znamení, které jsem v životě už dlouho potřeboval: Mateřská láska existuje.
Zážitek pomalu odezněl, dítě se uklidnilo, ležel jsem zase volně na zemi, intenzivně dýchal, tělo se vrátilo do původní polohy. Dech se měnil bez mého volního zásahu, směřoval mě k dalšímu zážitku. Začal jsem sebou házet ze strany na stranu, rukama a nohama jsem narážel na zem a hned mi bylo jasné, že bojuju o život. Někdo na mě klečel a škrtil mě. Byl silnější, jenom jsem se zmítal a pozoroval, jak mě opouštějí síly, jak umírám. Když ustal můj dech (ve skutečnosti jsem dýchal dál) i pohyby, vystoupil jsem z těla a chvíli tu scénu pozoroval. Bylo to uvolňující. Všechny viny odpuštěny, všechny tlaky uvolněny. Není proč cítit k někomu zášť. Koukal jsem se do očí člověka, který mě zabil (i když jeho konkrétní podobu jsem viděl velmi neostře). V poslední okamžik jsem pocítil touhu po pomstít se mu. I když jsem věděl, že smysl má jen odpuštění, nesl jsem si ten pocit sebou i v dalších inkarnacích.
Sezení trvalo dlouho, zážitky, fyzické i emocionální se střídaly, byly naprosto reálné a přesvědčivé. Přitom jsem vůbec neztrácel pojem o vnějším světě, byl jsem schopen racionálně uvažovat (a všechno zpovzdálí pozorovat a hodnotit) a místy jsem přemýšlel nad tím, kolik je hodin a jestli stihneme zpáteční vlak.
Poslední intenzivní zážitek -- byl jsem ženou, které někdo velmi ublížil. Ležela jsem na podlaze hrubé chatrče a plakala, byl v tom ztělesněný žal všech žen, cítila jsem jenom, že mi někdo hodně ublížil, nebo ukřivdil, nebo mě opustil a že to byl muž. Nářek trval dlouho a když jsem všechny slzy vyplakala, postupně jsem se uklidňovala -- dýchal jsem stále klidněji a užíval si to uvolnění, až jsem jen ležel v naprosté tichosti a poslouchal zvuky kolem, s tělem očištěným a uvolněným. V tu chvíli měla moje průvodkyně strach, že jsem přestal dýchat úplně. Ale můj dech se jenom hodně zklidnil, takže byl skoro nepozorovatelný. Po nějaké (zdálo se mi, že velmi dlouhé) době jsem otevřel oči a pomalu se probral k pohybu i životu.
Tehle zážitek mě hodně očistil a dal mi symbolické obrazy, které jsem potřeboval pro svůj další vývoj. Uvědomil jsem si důležitost odpuštění, dokážu si ale představit i hluboké zranění ženy mužem. Moje průvodkyně se chovala hodně statečně i když to pro ni byl dramatický zážitek, který by nerada opakovala.
Svět jsem potom nějakou dobu vnímal daleko intenzivněji, smysly jako by se očistily, cítil jsme napojení na zdroje duchovní energie. Přesto bylo následující období dost náročné, protože jsem neměl nikoho, s kým bych mohl ten zážitek sdílet a prošel jsem dost mučivou samotou, která mě na druhou stranu naučila samotě a samostatnosti. Hodně jsem si četl mýty a pohádky, místy mi přišlo že se resocializuju.
Dýchání mě určitě dovedlo k větší celistvost a pochopení (a ani náhodou ne k úplnému). Pokud bych věřil na reinkarnaci, řekl bych, že i k rozpuštění některých traumat z minulých životů. Bylo to drama, ale umírání, rození ani životní zvraty asi žádná velká legrace nejsou.
***
Přesvědčivým zážitkem pro mě bylo také setkání s patnáctiletou dívkou, která po praktikování jógy a několikadenním nedostatku spánku dostala (dle slov lékařů) "schizofrenní ataku". Projevovala se tak, že hluboce soucítila s utrpením zvířat, lidí a Planety a chtěla toto utrpení zmírnit. Chovala se hodně zmateně. Měla dojem, že má telepatické schopnosti, které sice vědomě nedokázala použít, nicméně později při hospitalizaci na psychiatrickém oddělení líčila sestrám skutečné zážitky z jejich ranného dětství, aniž o nich kdy slyšela. Její proměna byla zastavena tlumivými psychofarmaky, pomocí nichž je udržována ve stavu "normality" dodnes. Její společenská pozice je navíc stále komplikovaná nálepkou člověka, který "byl v blázinci" a strachem z dalších útoků "nemoci".
Dnes, pět let poté, stále užívá psychofarmaka a stále se obává návratu nemoci, čas od času, když se cítí podivně "povzneseně", jí lékaři dávku psychofarmak zvýší. Bojí se cvičit jógu, pít alkohol a kouřit marihuanu, nespat -- zkrátka se vyhýbá jakékoliv změně vědomí.
Psychóza vypukla i u její sestry, v té době studentky psychologie na prestižní vysoké škole. Euforické stavy plné tvořivosti, vnímavosti a hlubokého psychologického vhledu vystřídala hluboká deprese. Pobytem v psychiatrické léčebně a užíváním léků se dostala do normálu. Jak ale sama přiznává, léky jí sice zbavily kolísání nálady, ale i prožívání štěstí a tvořivosti. To byl pro ni silný důvod, proč se je později rozhodla vysadit a vystavit se tak riziku dalšího rozvoje nemoci.