ZDROJ: http://eldar.cz/kangaroo/seminarky/krize.html
Nabízené terapeutické techniky dosti nabourávají paradigma tradiční psychoterapie. Protože proces duchovní krize běží spontánně, řízen čímsi mimo nás, nezbývá nám než důvěřovat jeho moudrosti a potenciálu v něm obsaženém. Terapeut si stěží může myslet, že je dobře informován, že ví o podstatě krize, či její dynamice -- naopak sám klient má často přístup k daleko přesnějším informacím. On sám a jeho proces je považován i za zdroj uzdravení, takže by měl být spíš povzbuzován k uskutečňování proměny a k rozvíjení pocitu schopnosti a nezávislosti.
Prvním krokem by ale mělo být vysvětlit klientovi celou filosofii duchovního vývoje, obeznámit ho s možnostmi a náročnostní procesu, připravit ho na to, co ho může potkat.
Pak je nutné rozhodnutí, zda proces může volně pokračovat, či zda má být dočasně zbržděn. Druhou variantu doporučují Grofovi použít jenom v krajním případě, kdy není možné zajistit bezpečné prostředí pro zvládnutí krize či v časové tísni a podobně. K tomu se dá použít široká paleta prostředků od horké koupele, těžkých a sladkých jídel, manuální práce až po tlumivá psychofarmaka. Upozorňují však, že krize se má tendenci vracet a spět ke svému završení a není zdravé ji dlouho potlačovat. Stejnými prostředky je však možné krizi zpomalit, pokud se člověk potřebuje současně vypořádávat s požadavky každodenního života, a nechat ji běžet méně intenzivně.
Naopak urychlit se dá pomocí meditace, tělesných masáží, zpěvu, poslechu evokativní hudby či práce s tělem.
Ve zvládání krize je nejdůležitější důvěra a zbavení se pocitu, že se jedná o nemoc či něco negativního. Důležitý je výběr lidí, kteří budou klientovi -- nyní velmi senzitivnímu a schopnému odlišit upřímnost od profesionální rutiny -- pomáhat. Kromě základních vlastností vzbuzujících důvěru (upřímný lidský zájem, osobní integrita a elementární mravnost) je velkou výhodou znalost neobvyklých stavů vědomí. Člověk, který prošel např. holotropním dýcháním, užíval psychedelické drogy, či ovládá nějakou formu duchovní praxe, může být daleko víc nápomocen.
Důležité je zvolit i správné místo, kde může klient v bezpečí prožívat svou cestu, projevit své emoce (někdy i velmi expresivní formou pohybu či zvuků a křiku). Vhodné je, když o něj pečuje víc lidí, kteří se mohou střídat a není na nich proto znatelné vyčerpání: krize spotřebovává hodně energie nejen člověka v krizi, ale i lidí kolem.
Měla by panovat trpělivost, upřímnost a důvěra. Vyhnout bychom se měli hodnocení a posuzování, neboť moudrost řídící proces nás všechny přesahuje. Absurdní je snaha to vše racionálně uchopit, zahrnout do už hotových schémat či dokonce člověku nutit nějaké interpretace. Naše pomoc vyžaduje spíše otevřenost a ochotu hrát si, zkoušet neotřelé způsoby komunikace. Měli bychom být připraveni dávat i fyzický kontakt a útěchu, protože si o něj člověk v duchovní krizi často sám řekne.
Návrat do běžného života může být náročný. Člověk se může cítit oddělen od ostatních, jimž není schopen své ohromující zážitky sdělit. Může mít problémy se zvládáním běžných životních úkolů. Může se cítit trapně za to, co "vyváděl". Přijít můžou i "flashbacky", zbytky zážitků po duchovní krizi. Po překonání těchto problémů se ale kvalita života prudce zvyšuje. Vše je prozářeno hlubokým vnitřním smyslem a pochopením.